Levi’s, H&M nebo třeba britský Primark se letos v červnu vytasili s duhovou kolekcí, symbolizující podporu gayů, leseb a dalších sexuálních menšin. Zatímco někteří je za to oslavují jako ukázku sociálně odpovědného podnikání, zejména proto, že část výtěžku jde na podporu linek důvěry a dalších organizací pomáhajících lidem s odlišnou sexuální orientací, jiní jsou zdrženlivější. Na čí straně je pravda?
Deset procent z výtěžku duhové kolekce značky Levi’s putuje na účet Harvey Milk foundation, bojující za rovnoprávnost LGBTQIA+ komunity. Toto gesto mnozí oslavují jako ukázku toho, že i velké značky se mohou do této kampaně zapojit. Softwarový gigant IBM zase patří k pravidelným účastníkům pražského pochodu hrdosti. Deset procent je pořád velká spousta peněz, díky které mohou nadace pomáhat tam, kde je to potřeba. A že na tom zároveň vydělá i firma samotná? Pokud bychom se takhle rozčilovali pokaždé, musíme odmítnout zapojení firem do charitativních akcí jako takové.
Na druhou stranu se ale ozývají hlasy přímo z komunity samotné, které nadšení nad zapojením obchodních gigantů krotí. V čem je problém? Zejména v případě oděvních řetězců v tom, že oblečení pro pride kolekce se šije v zemích, kde je LGBTQIA+ komunita konstantně perzekuována a homosexualita je tam stále buď rovnou trestná, nebo není společensky přijímána. Typickým příkladem je Primark, který drtivou většinu svých produktů šije v Bangladéši, v té samé Bangladéši, jejíž zákony jsou stále ještě silně zaujaté proti homosexuálům, o dalších minoritách ani nemluvě. Mnozí příslušníci komunity také žádají ty, kdo je chtějí podpořit, aby si vybírali primárně oblečení od značek, které vlastní a vedou právě lidé s odlišnou sexuální orientací, jako třeba Queer Supply nebo Kirrin Finch.
Deset procent z prodeje je hezká věc. Až se ale příště budete koukat na duhové tričko, přemýšlejte spíše o tom, kde skončí těch zbylých devadesát.
