Evropa prodělala bouřlivý vývoj svých současných hranic. Tyto byly, s malými odchylkami, ustanoveny po druhé světové válce. Stěžejním obdobím pro jejich tvorbu byla však snaha národnostních obrozeneckých hnutí v devatenáctém století. Přinejmenším v oblasti střední Evropy, kde tyto snahy vyústili po první světové válce rozpadem Rakouska-Uherska a vznikem nástupnických států (mj. Československa, Maďarska, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců). I další kouty Evropy byly postupně buďto sjednocovány (Itálie, Německo) či rozdělovány (Velké Polsko). Proto, že některá, především ta anektovaná, území, byla podřízena proti vůli místních občanů, jsou v současnosti ohnisky napětí na evropském kontinentu.
Belgie
Belgie je příkladem, kdy je k rozdělení moderního státu velmi blízko. Dělí se na dvě části – Vlámsko a Valonsko. Zatímco Vlámsko leží v oblasti Flander, která je historicky bohatá, Valonsko je jen „chudým příbuzným“. Vlámové mluví nizozemštinou, Valoni zase francouzsky. Region hlavního města Bruselu je však víceméně kosmopolitní oblastí s neutrálním postojem k oběma jazykovým oblastem. A protože se zde tvoří až 20% belgického, mají obě strany zájem, aby v případě rozdělení státu byl na jejich území. A to je zatím jedinou pojistkou, proti „rozvodu“. Protože bez Bruselu by asi ani jedna část nemohla existovat samostatně.
Španělsko
Španělská pyrenejská provincii Katalánsko je jak jazykově, tak kulturně, velmi odlišná od zbytku státu. Historicky bylo samostatné (tzv. Aragonské království), nicméně roku 1707 vznikl centralizovaný španělský stát a Aragonie byla jeho součástí. Moderní snahy o rozdělení z tohoto přirozeně čerpají ideový základ, nicméně se jedná spíše o ekonomické snahy. Oblast kolem Barcelony je totiž nejbohatší částí Španělska.
V moderním světě je myšlenka solidarity mezi bohatými a chudými částmi států velmi cenná. Přesto by však měly jednotlivé národy dostat prostor k tomu, aby se sami rozhodly o svém osudu.